Vyberte stránku

Sametová gastronomie

od | Lis 18, 2018 | Příběhy

„Ať mír dál zůstává s touto krajinou – zloba,závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou.” Slušný sci-fi dneska. „Dobře už bylo” – říkají s oblibou dříve narození. Dneska je to už snad jen “fráze” pro zasmání, ale tak deset patnáct let po revoluci to platilo docela pěkně. Ti, co to říkají dnes naštěstí brzo umřou. Takže pacienti moji milí – „Kdo nekrade, okrádá rodinu no ne??”  Pro mladší čtenáře dneska těžko pochopitelný, gastronomie celkem, až na pár kokotích podniků, frčí docela dobře a jdeme na špicu, kam taky patříme. Nezastírám že tomu letadlu semtam chybí křídlo či směrovka, ale co se taky nerodí v bolestech, že? Krade se furt ale už to nemá ty koule. Dovézt domů pár másel a jednu cihlu sejra je takový dorovnání mzdy. Ale tenkrát to byl organizovanej zločin…pecka

Ať jsme byli kurvy, nebo jsme kradli za minulýho režimu, tak co se nedá upřít nikomu je to, že jsme to dělali sofistikovaně a s grácií. „Rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví” byl národní sport, kterej jsme dovedli k dokonalosti. Dělali to profíci. Všichni totiž tenkrát v oboru byli profíci. V oboru vyučení. A vyučit se od mistra před důchodem, kterej obsluhoval za první republiky, byl drill a zároveň škola na celej život. A když se poštěstilo na praxi mít vrchního stejnýho ražení, tak bylo vyhráno. K poměru k dnešku to vydá za pět vysokejch škol. Každej o tom “našem” oboru věděl to “gró” a šlapalo to. Už jen z toho důvodu, že každej byl po celou dobu jednou nohou v kriminále. To ani nejde srovnat z devadesáti procenty porevolučních hospodskejch, kteří věděli o kšeftu naprostou piču a otevřeli si hospůdku či restauraci, jen z toho důvodu, že na to měli prachy. A těch herců a celebrit, kteří na to dojeli, jak je ti “machři” protřelí komoušským kšeftem, vojebali jak cigoňu z Dubí.

Host dostával vždycky do řepy, ale rozumně. Nejvíc do ringle dostávalo vedení. Idioti, kteří často neměli Ánung, co že se to u nich v podniku děje. Kuchaři, číšníci, provozní – to byla šlechta. Vydělávali pěti či desetinásobek průměrný mzdy tenkrát. Po listopadu se privatizovalo a spousta podniků byla ještě v devadesátým prvním státní, či polostátní. Nikdo nic nevěděl, ale hlavně nikdo nevěděl, co bude. Jako, kdyby se na dva roky zhaslo a všecko se rozkradlo. Ono vlastně je to asi tak, že každá revoluce je asi tak jako když střelíš do vrabců na drátech. Oni se rozletí a pak si posedají na ty dráty znova. Jinak ale jsou to furt ti stejní vrabci. A ti vrabci, co za něco stáli, šli vejš. A gastronomie zůstala bez jakýhokoliv vedení a modelu. Jen se hltal západ a gastro trpělo. Hrůza. „Máte něco echt českýho? No byl by tu výborný vestfálský řízeček!!!”

Mě bylo devět let, když byla revoluce. Školu jsem skončil devadesátým devátým, ale ještě pořád jsem zažil, i když v menší míře tu boží zlodějinu. Makal jsem tenkrát rok v Jaroměřicích nad Rokytnou v hotelu Opera. Jako Jungkoch jsem měl nástup šest tisíc korun čistá ruka. Nebyly kasy, počítače, skladový karty. Maximálně bonovací knihy. Takže tam se jelo na komanda. Což nebylo nic menšího než obyčejný účtenky od pivovaru. Pingl objedná stůl a na účtenku napsal S.S.V.B. M.M.T.O. – smažený sýr vařené brambory maštěné máslem tatarská omáčka. Ty to uvaříš a pak tu účtenku píchneš na hřebík. No a pak se třikrát denně objevila totálně namrdaná provozní, vzala ty lístky a šla to mlátit do kasy. Takže k bohatství stačí jen si těch pár lístků strčit do kapsy že? Na place jsou už jídla zkasírovaný a takže pingl má ty love už ve fleku. A až paní provozní padla hlava po deseti sedmičkách bílého, tak my jsme porcovali medvěda fifty fity s číšníkama. Jak prosté, krásný časy. Na vejplatu jsem nešáhl. Měl jsem ji za víkend. Co chceš víc v osmnácti?

Zvláštní doba, moc super příběhů. Nikomu nezbyla ani koruna. Jen vzpomínky. Zničený nohy a mozoly na prstech od tlačítek automatů. Půlka chcípla na cirhózu, někdo neviděl dvacel let děcka, zbytek se vrátil z kriminálu a teďka hlídá v noci areál s kamionama a velí mu pětadvacetiletej týpek s hodinkama za čtvrt míče. Jo ten Listopad. Sedmnáctej. Jak se kradlo a co se kradlo. Přemýšlel jsem, jestli dávat konkrétní příklady a konkrétní story, jenže čtenářskou základnu mám celkem mladou. A i kdyby pochopili, tak to nebude už dnes zajímavý…..to je jen, že máme ten svátek. Ale jen na závěr přiblížím tu dobu kolem listopadu dvěma příběhy od mýho kámoše, co makal v porevoluční době v jednom supr hotelu v Brně….abyste tak říkajíc nasáli atmosféru doby…

„Jednou mi takhle volá mzdová účetní, že už jsem si půl roku nevyzvedl výplatu!!!” Dneska nepochopitelný, jenže tři a půl za měsíc ti nechybí, když je máš za večer že???

„Zájezd Američanů v hotelu dopadl dobře, všichni spokojení. Vedoucí výpravy mi přišel osobně zaplatit a poděkovat. Lámanou angličtinou jsem poděkoval a předal maníkovi kůží vykládané desky s účtem na čtyři a půl tisíce. Odjeli a já si zapálil Marlboro a otevřel desky. Bylo tam přesně čtyři a půl tisíce, ale dolarů. Tak jsem si jel koupit Favorita!!!” I takovej byl listopad – tak zas příště uličníci –HostJeZmrd.cz a zase ta Lucie – commig soon…

Facebook Pagelike Widget

UŽ JSTE ČETLI TYTO ČLÁNKY?

Ze Zaječí prchám do zaječích

Ze Zaječí prchám do zaječích

Zdarec přátelé!!! Však to znáte. Dovolená v prdeli a člověk sic plnej zážitků a vnitřního uvolnění, se vrací do práce zbitej jak Hong-kongskej prodavač zmrzliny. Já dělal vše co mohl, abych svýmu ajťákovi poslal článek i na včerejší večer, jenže to prostě nevyšlo. Vy...

číst více
In vino veritas

In vino veritas

   Slovy Klasika - “Když piješ bílý - čůráš bílý. Když piješ červený - čůráš taky bílý. To znamená, že v tobě něco musí zůstat a proto piju červený” Míra Horníčkůj v tom měl jasno. Já v tom jasno nemám milí mutanti a proto se pustím zase na tenkej led a sice se opřu...

číst více
Share This