Dobře po těle mi dělá vidět ty narvaný stadiony diváků. Při hokeji nebo teď při lize mistrů. Alespoň něco se vrátilo do starejch kolejí. A já jsem normálka zaplesal radostí, když jsem dneska po dvou letech spatřil u nás na hotelu první postcovidovej autobus východoněmeckých duchen ve značkových šusťáčkách a ledvinkách všeho druhu. Ty woe na tři dny!!! Úplně mě chyběl ten smrad těch hutnejch borovejch kolínskejch a opodeldoků, Termolek nebo klasických hoven a chcanků v plínách. I naše koštěhoňky se těšily jak budou čistit mazlavé cestičky od postýlky k hajzlu a zpět. Smradu bylo plný Lobby ještě za hodinu co už byli pryč. Taky pár kučičáků mončičáků tam bylo. Chlapů je míň v těhle grupách. Zdechají dřív. A ti Pánové co jedou, jsou akční jak leták z Kaufu. Vyprávějí hromady vtipů a hrnou je v buse znovu a znovu do mikrofónu všem zpocenejm bábám s fialovým přelivem a čerstvě přilepenejma klofákama….

Musíme si vážit každých hostů v této pohnuté a těžké době. Známe to všichni že. Některý pacoše nevidíte pár měsíců či let a pak je docela rádi uzříte. A to památné “Ty pičo já úplně zapomněl, co to je za piče”  na sebe nenechá dlouho čekat. Mají friendly cenu ubytka a v tom samo exkluzivní žrádlo v podobě osekaný snídaně a večerního bufetového porna, co na ně čeká dýl než svět čekal na vakcíny. Tohle je požehnání pro každej hotel. Po všech víajpičkách a recepcích a různejch pětichodových kokotinách za nóbl love přijede autobus hladovejch vysavačů z ostbloku, co jedou minimálně sedmý osmý gumy.. Tohle mezipřistání mezi “To už nemůžem dát pičo na aláče a tak na buffett to ale pude, pak personál a pak bio odpad” – kouzlí úsměv na každým šéfovským xichtu. Taková vyhajpovaná verze Slevomatu. Kupónů plnou portmoné, nadšený obličej debila co vyjebal se systémem a za polovic bude mít i spláchnutí hajzlu. A vřelé přivítání personálu asi jako tchýně na víkend. Sehr gerne – vier Sterne…..muck

Boží grupičky. Pinglům přibývají šediny a čašničkám nepravidelné menzesy. Psychické pohnutí celého obsluhujícího personálu vždy perfektně nakopne Vůdce skupiny. Ten se stará o blaho celé trestné výpravy a třepe se strachem, neboť slíbil že je doveze zpátky všechny. Heslo dne: “Vydrž babi – zhasni až doma bo jinak jsem bez prémií”. Takže naše “Vlaky dětství a naděje” mají vždy třínocový program. První den zakončí servírovanou večeří. Je to rychlé a předem domluvené. Výběr ze tří Masiko/Rybička/Pičovina – Polifečka je a salátek taky je a deserték taky je. Vůdce již v buse po konzultaci s recepcí dostane echo, jakápato že šmakuláda nabrnkne inzulíny jeho ovečkám. Takže všecko se řeší v Neoplánu za jízdy….

A teď teprva začíná ta jízda. Tááák a teď zvedne ruku kdo chce guláš. Táááák a teď zvedne ruku kdo chce chcandáta. Cože? Ty chceš rybu?? Ne mě se chce kakat. Vůdce je taky senior. Takže mám papír v kuchyni potom s těmi počty.. Maso patnáct, Ryby osmnáct  a Kakat třikrát. Vůdce dál prověřuje v buse, co si chovanci dají na mandžáre. Čárkuje ale moc se nedozví. Pár jich chrápe. Většina hluchá. Ti co mají Parkinsona třepou s těma co chrápou. Ti co mají Alzheimera by si rádi taky objednali ale nevědí, jestli se tak již stalo. Takže Honsi tady máš tu gruppu na večer ju??!! Mají předobjednáno a tím pádem máš klideček. Díkec a na pohodu na pašáckou…..Nikdy to nesedí a je lepší to dělat ala carte en výběr ze tří. Jakože na místě. Oni za dvě hodiny vědí hovno co si objednali….

Třeba včera 43 duchniček plus jedna veganka a řidič. Řidič má v piči co dostane na papu ten se potřebuje co nejdřív hlavně namrdat. Takže mezi polévkou a hlavním stihne tři kusovky a čtyři světlý rakouský škopky. Místo dezertu tam pustí dva tři čtyřicetiprocentní šláftruňky a utiká na ajnzlík cimru hodit bucánek, páč ráno už musí vysát Doubledecker a vlhkým hadříkem přetřít lajny na sedadlech po našich východních Turistas. A jedna veganka no. Bábičky mě bylo fakt líto. Stařenka jak věchýtek, v obličeji jak Terezie Brzková. Úplně ji má člověk chuť políbit ruku a zeptat se na Barunku. My furt potřebovali zjistit kdo je ten vegan z tý grupy. No protože babička na nic nečekala a vdechla hovězí vývárek s játrovým knedlíčkem a jakpak se ji panečku vrátila barva do obličeje. Pak jsme to pomocí vůdce skupiny zjistili kdopa že to je. Ona jí to zařídila dcera a rovnou ji nahlásila jako veganku. Babička vůbec nevěděla co to znamená a chtěla papat masiko. Tak jsme ji dali jehněčí ragú a ta si mlaskla. Konečně. Dcerunka je asi vymrdaná veganská zkurvená ezopiča. Ano i to děláme – happy end stories…

Druhej den je ten pornobuffet, to už jsem popsal. A třetí den odjíždí mimo náš barák na večeři někam do sklípku, kde volíznou nějaký vinisko a místní najebanej harmonikář jim oživí vzpomínky z mládí za pomocí tesklivých lidových písní. Atmoška jak v Chorvatsku u moře při žraní smradlavejch makrel a zelnýho salátu. Nejlevnější shit,co se dá vůbec dát. Všichni nadšení. Všechno vypadá skvěle a všechno je božský. A všichni jsou spokojení a Eura tečou jak dědovy vředy. Co jsem tím vlastně……jooo, bylo mi po nich smutno. Kdoví čeho se dožijeme my. Nebo nedožijeme??!! HostJeZmrd.cz….